Podnebí v minulosti

Posledních sto let

Osmdesátá léta a začátek let devadesátých minulého století přinesly na celé zeměkouli několik nezvykle teplých roků; sedm z osmi neteplejších roků v posledních sto letech proběhlo právě v těchto letech. „Nejteplejší“ znamená pouze několik desetin stupně Celsia, ale z hlediska celkového průměru jsou takové rozdíly dost významné. Globální průměr teplot od roku 1840:

V tomto období došlo ke zvýšení v rozmezí 0,3 – 0,6°C.

Klimatické záznamy vykazují jistý stupeň přirozené variability, a proto je zřejmě obtížné s jistotou určit, že trendy stoupající globální průměrné teploty během minulého století a posledního desetiletí jsou způsobeny celkovým oteplováním vlivem skleníkových plynů. Velké zvýšení mezi 1910 – 1940 je např. příliš strmé, než aby mohlo být vyvoláno poměrně malým nárůstem skleníkových plynů během tohoto období.

Posledních tisíc let

Podrobné systematické záznamy prvků počasí, jako je teplota, dešťové srážky, oblačnost atd., uvedené pro posledních sto let a zahrnující značnou část zeměkoule, nejsou pro starší období k dispozici. Směrem do minulosti jsou záznamy stále řidší a vzrůstají pochyby o srovnatelnosti přístrojů používaných k pozorování. Informace je možné poskládat z deníků atp. Nepřímé zdroje informací nám poskytují vrtná jádra z ledovců, letokruhy stromů a záznamy o kolísání hladiny jezer, příp. o postupu nebo ústupu ledovců. Tyto údaje pomáhají při sestavování celé historie podnebí. Z množství pramenů bylo například možné sestavit systematický atlas typů počasí v posledních pěti stech letech pro oblast Číny. Podobně odvodil profesor Hubert Lamb z východní Anglie údaje o průměrných teplotách pro střední Anglii v minulém tisíciletí:

Významným rysem je zde teplé období přibližně mezi rokem 1100 a 1350, kdy se až na severu Anglie pěstovala vinná réva a malá doba ledová přibližně v letech 1400 až 1800, kdy během zimního období zamrzala Temže. Pro tyto teplotní výkyvy zatím není bezpečné vysvětlení. Někdy se uvažují jako možná příčina např.: výbuchy sopek, změna ve výdeji energie ze Slunce atp. Tyto předpoklady jsou čistě teoretické; nejsou žádné důkazy. Nedá se ani předpokládat, že příčinou změny byly skleníkové plyny, jako oxid uhličitý a metan. V tisíciletí před rokem 1800 byla jejich koncentrace v atmosféře stálá. Nejpravděpodobnější příčinou jsou přirozené proměny podnebí z vnitřních změn v atmosféře a oceánu a z jejich vzájemného vztahu.

Poslední milion let

Při návratu do doby před písemnými záznamy se musí vědci spoléhat na nepřímé metody, které by jim pomohly odhalit něco z historie podnebí. Zvláště hodnotné informace jsou z vrtných jader z ledovců pokrývajících Grónsko a Antarktidu. Tyto ledovce jsou silné několik tisíc metrů. Sníh ukládaný na jejich povrchu se postupně stlačuje tíhou dalšího sněhu a stává se z něj led. U spodních vrstev je tedy led, který napadl ve formě sněhu před mnoha desítkami tisíc let. Analýzou tedy můžeme zjistit informace o podmínkách převládajících v různých období v minulosti. V Grónsku i v Antarktidě byly provedeny na několika místech v ledu hluboké vrty. Nejdelší vrt dosáhl hloubky 2,5 km; led na dně jámy napadl na povrch Antarktidy ve formě sněhu před 200 000 lety.

Rekonstrukce teploty, obsahu oxidu uhličitého a metanu v minulých 160 000 letech z vrtu na stanici Vostok:

Obrázek znázorňuje poslední větší dobu ledovou, která začala asi před 120 000 lety a končila zhruba před 12 000 lety. Ukazuje také úzké spojení, které existuje mezi teplotou a koncentrací oxidu uhličitého a metanu.

Údaje z ledovcových vrtů nás vrátí „pouze” o přibližně 200 000 let nazpět. Chceme-li se dostat ještě dále, můžeme sledovat složení oceánských sedimentů. Fosilie planktonu a dalších malých mořských živočichů, uložené v těchto sedimentech, obsahují různé izotopy kyslíku. Na základě těchto a jiných paleoklimatických dat, které jsou k dispozici, je možné rekonstruovat změny objemu ledu v ledových příkrovech pro větší část posledního milionu let.