menu
menu
Meteorologie je věda o zemské atmosféře, o jejím složení, vlastnostech a dějích v ní probíhajících. V širším pojetí bývá spojována s klimatologií, která se zabývá dlouhodobými aspekty meteorologických procesů na Zemi.
Meteorologii můžeme podle zaměření rozdělit na:
- Dynamickou meteorologii, studující fyziku atmosféry zejména za účelem početní (numerické) předpovědi počasí.
- Synoptickou meteorologii, studující atmosférické procesy zpravidla velkého měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území. Hlavním cílem synoptické meteorologie je diagnóza a předpověď počasí. V poslední době v souvislosti s početními předpověďmi počasí dochází ke sbližování synoptické a dynamické meteorologie.
- Fyzikální meteorologii, studující fyziku oblaků a srážek, záření v atmosféře, optiku a elektřinu.
- Klimatologii, studující podnebí (klima).
- Biometeorologii, zabývající se vlivem počasí na zdravotní a psychický stav člověka.
- Hydrometeorologii, zabývající se oběhem vody v přírodě z meteorologických hledisek.
- Nauku o chemizmu a radioaktivitě atmosféry.
Obr.: Počasí má velký vliv nejen na zemědělství.
Z aplikované meteorologie má v současnosti význam zejména letecká meteorologie nebo zemědělská meteorologie. Vzhledem k tomu, že počasí stále významně ovlivňuje i běžný život, dostává se tzv. obecným předpovědím relativně velkého prostoru ve sdělovacích prostředcích.
Historie meteorologie
Název meteorologie pochází ze 4. století př. n. l., kdy se pojmem „meteora“ označovaly všechny věci ve vzduchu. Nejstarším meteorologickým pojednáním je Aristotelova Meteorologova.
Předpovídání počasí zajímalo učence už dávno. V polovině 17. století se po vynálezu barometru (Italem Torricellim) na základě jeho údajů dělali první pokusy o předpověď. První pokusy o numerické předpovědi počasí se objevily až v roce 1922, tyto však začaly být použitelné až v nedávné době.
Roku 1816 sestavil první synoptickou mapu na základě historických meteorologických pozorování německý fyzik H. W. Brandes, následujících 40 let se však nejednalo o pravidelnou systematickou činnost.
Pro soustavnou meteorologickou službu dala podnět až 14. 11. 1854 Balaklavská vichřice na Černém moři, kdy se potopilo mnoho lodí anglicko-francouzské flotily bojující proti Rusku. Francouzský vědec U. Leverrier vyslovil domněnku, že vichřici bylo možné předpovídat, kdyby byly známé meteorologické údaje. Tento závěr odstartoval shromažďování meteorologických dat a zřizování povětrnostních služeb ve více zemích. Mezinárodní výměna těchto informací se však mohla uskutečnit až po uzavření míru mezi Francií a Ruskem roku 1856.
Obr.: Námořní katastrofy daly v 19. století podnět pro zřízení soustavných meteorologických služeb.
V letech 1920-1940 se zaváděly analýzy atmosférických front a používáním radiosond v operativní synoptické praxi. S.P.Chromov shrnul ve své publikaci „Úvod do synoptické analýzy“ (1934) metody „nové“ synoptiky. Předpovědi počasí se staly konkrétnější, podrobnější a kvantitativnější.
Zhruba od roku 1960 se používají výstupy z meteorologických družic a počítačové zpracování dat v běžné praxi. Věnuje se zvýšená pozornost studiu všeobecné cirkulaci atmosféry v souvislosti vzájemného vlivu oceánu na pevninu a naopak. Výsledky těchto studií mají velký význam pro dlouhodobé předpovědi počasí.
Na území ČR se začalo počasí systematicky pozorovat přístroji na začátku 18. století. Za nejstarší záznamy se považují pozorování J.A.Reimana z roku 1717 – 1720. Pozornost počasí věnovaly také hvězdárny, které se nacházely v Praze – Klementinu a Trnavě.
