Mobile menu openmenu
Mapy počasí

Mapy počasí s plynoucí animací

Klasifikace podnebí

  • Facebook
  • Twitter/X

Účelem klasifikace podnebí je stanovení klimatických typů a vymezení klimatických oblastí jak v globálním měřítku na Zemi, tak v jednotlivých geografických oblastech. V rozložení hodnot jednotlivých klimatologických prvků jako jsou teplota vzduchu a půdy, atmosférické srážky, výpar aj. jsou patrné tzv. geografické zákonitosti – souvislost rázu klimatu se zeměpisnou šířkou, georeliéfem nebo stupněm kontinentality. Klimatické pásy jsou uspořádány ve směru podél rovnoběžek (zonálně) a vznikají na základě spolupůsobení hlavních klimatických faktorů (sluneční záření, atmosférická cirkulace, energetické bilance). Představují základ pro klasifikaci podnebí.<br><br> Klimatická pásma se dělí na:

  • Fyzická (skutečná) – vznikla na skutečném zemském povrchu spolupůsobením radiačních, cirkulačních a geografických faktorů klimatu. Nejsou rozložena zonálně v důsledku nerovnoměrného rozložení pevnin.
  • Solární (matematická) – vznikla by na homogenní Zemi a pouze účinkem slunečního záření; byla by vymezena jen rovnoběžkami.

Typy klimatických klasifikací

Klasifikovat klima, tedy vymezit jeho základní typy, je obtížný úkol. Proto ani dnes neexistuje klasifikace, která by byla zcela vyhovující a všeobecně uznávaná. Mnoho autorů sestavilo podle definovaných znaků a hledisek klimatologické klasifikace. Dají se rozdělit do dvou skupin.

Konvenční (efektivní) klasifikace

Vymezují jednotlivé typy klimatu na základě projevů určitých klimatotvorných prvků (vegetace, odtokové poměry), které jsou popisovány podle stanovených mezních hodnot. Patří sem například klasifikace:

  • A. Pencka (1910)
  • L. S. Berga (1925)
  • W. Köppena a R. Giegera (1928)
  • C. W. Thornthwaita (1948).

Klasifikace podnebí podle W. Köpena
Patří mezi nejrozšířenější a patrně nejzdařilejší konvenční klasifikaci. Konečná verze byla publikována v roce 1931. Autor dělí klimatické typy podle teplot a srážek ve vztahu k vegetaci. Na Zemi vyčlenil pět klimatických pásem.

Bergova klasifikace klimatu
Vychází z přírodních krajinných celků na Zemi. Klimatické oblasti nejsou určované číselnými hodnotami meteorologických prvků, ale nejtypičtějšími znaky krajiny. Největší nedostatek této klasifikace je ten, že autor nevyšel z předem stanovených charakteristik meteorologických prvků. Klasifikace poskytuje vzhledem k velkým plošným rozměrům většiny jednotlivých klimatických oblastí jen velmi obecnou představu o jejich klimatu.

Genetická klasifikace

Na rozdíl od konvenční klasifikace třídí klima na Zemi podle podmínek jeho utváření (geneze). Přitom vychází zejména z cirkulace atmosféry, a proto tato klasifikace lépe vyjadřuje geografickou zonalitu. Mezi nejznámější genetické klasifikace patří:

  • H. Flohna (1950)
  • B. P. Alisovova (1950)

Společná nevýhoda obou těchto klasifikací je velká globálnost, která nedovoluje podrobnější třídění podnebí v menších oblastech.

B. P. Alisovova klasifikace klimatu
Základem pro třídění je převládající výskyt geografických typů vzduchových hmot v jednotlivých oblastech. Rozlišuje sedm základních klimatických pásů:

  • rovníkový
  • 2 tropické
  • 2 mírných šířek
  • 2 polární.

Uvedené oblasti jsou pod celoročním vlivem odpovídající vzduchové hmoty a hovoříme o hlavních klimatických pásech. Mezi těmito základními pásy Alisovov vyčleňuje 6 přechodných oblastí, ve kterých dochází k sezónnímu střídání vzduchových hmot:

  • 2 oblasti tropických monzunů s vlivem ekvatoriální vzduchové hmoty v létě a tropické v zimě
  • 2 subtropické oblasti, kde v létě převládá tropický a v zimě polární vzduch
  • 1 oblast subantarktickou
  • 1 oblast subarktickou, ve které převládá v létě polární a v zimě arktický vzduch.

Mezi klimatickými pásy jsou vymezeny hranice průměrnou letní a zimní polohou klimatologických front.

V každém z uvedených šířkových pásů Alisov vyčleňuje čtyři základní typy klimatu:

  • Kontinentální
  • Oceánské
  • Klima západních pobřeží
  • Klima východních pobřeží.