Mezinárodní dohody o změnách klimatu

Vzhledem k tomu, že pro účinný boj s klimatickou změnou je potřeba spolupráce celého světa, probíhá řešení problému na mezinárodní úrovni pod záštitou OSN.

Prvním krokem k redukci emisí skleníkových plynů se stala dohoda z Rio de Janiera v roce 1992, kde se státy OSN dohodly na potřebě zabránit antropogenním změnám klimatu. Konkrétní závazky jednotlivých zemí byly přijaty na konferenci v japonském Kjótu v roce 1997. Průmyslově vyspělé země se zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 % oproti stavu v roce 1990, ovšem toto číslo platí za celek a závazky jednotlivých zemí se lišily podle jejich stavu hospodářství. Jednalo se o do značné míry dobrovolný akt, dohoda je pojmenována jako Kjótský protokol.

Od konference v Kjótu však trvalo dalších 7 let, než protokol ratifikovalo dostatečné množství zemí, aby mohl vstoupit v platnost. Příčinou bylo zejména odmítnutí USA, které měly v roce 1997 největší podíl emisí CO2. Před krachem projekt zachránila až ratifikace Ruska na podzim 2004, dle spekulací však jen díky tomu, že mu Evropská Unie slíbila politické kompenzace. Kjótský protokol tak vstoupil v platnost v roce 2005 a trvá do roku 2012, funguje bez účasti USA.

Protokol funguje tak, že jednotlivé státy mezi sebou obchodují s takzvanými emisními povolenkami. Každý stát má dle svého závazku přiděleny povolené emise a pokud je nevyčerpá, může je prodat státu, kterému jeho povolenky nestačí. Jde o to, aby zúčastněné země splnily závazek jako celek, nemusí je splnit každý stát.

Kjótský protokol nelze hodnotit jako příliš úspěšný a to z více důvodů. Jednak samotný cíl snížení emisí o 5,2 % nic neřeší, na průběh klimatických změn bude mít sotva měřitelný vliv. Velmi se kritizuje, že kvůli tak malému a tudíž nevýznamného závazku se rozjelo složité obchodování s povolenkami a utrácí se spousta peněz za omezování průmyslových podniků.

Především se ale svět od vzniku Kjóta změnil. Od té doby výrazně vzrostly emise zemí, které tehdy nebyly tak významné a proto se na něj žádné závazky nevztahovaly, zejména Číny. A jelikož se neúčastní ani USA, pokrývá Kjóto jen 27 % dnešních emisí skleníkových plynů a stalo se tak spíše sólovou akcí Evropské Unie se symbolickým významem. Navíc všechny státy ani své závazky neplní a musejí si pomáhat nákupem povolenek od zemí, které na tom jsou lépe. Tou je třeba Česko, ale jen díky tomu, že se závazek vztahuje k roku 1990, po kterém se naše emise snížily přirozeně samy díky úpadku těžkého průmyslu vybudovaného za komunismu. Stačilo nechat zkrachovat těžký průmysl a máme splněno.

Je také obtížné říci, zda EU vlastně plní závazky z Kjóta, když řadu výrobků pro svou spotřebu dováží z jiných zemí a tím nemusí sama produkovat tolik emisí, takže papírově závazky plní, ale tyto ušetřené emise jsou beztak vypuštěny do atmosféry v těch zemích, kde se výroba pro obyvatele EU vyskytuje nyní. Pokud si koupí Evropan čínský výrobek, přispěje tak k emisím v Číně. Jak pak ale může tentýž Evropan na Čínu tlačit, aby byla k životnímu prostředí odpovědnější? Podstatné je, že globální emise oxidu uhličitého stále stoupají, i když už jen mírně.

Nyní se připravuje další mezinárodní dohoda o omezení emisí skleníkových plynů, která by byla daleko rozsáhlejší a tudíž potenciálně účinnější. Jejím cílem je snížení globální emise skleníkových plynů do roku 2050 na polovinu stavu z roku 1990. Tento cíl je velice náročný a samozřejmě i drahý. Proto se uzavření dohody zatím nedaří. Politici silně bojují za zájmy svých zemí a nikdo nechce být tím, kdo zaplatí nejvíce.

Konečná dohoda měla být podle plánu přijata na konferenci v Kodani v prosinci 2009. Jak píšeme v jiné části textu, z důvodu rozporů mezi zájmy bohatých a chudých zemí se konsenzus nepodařilo vyjednat a další pokus proběhne koncem roku 2010 v Mexiku. Zdá se však, že ani tam nebudou státy ve svém snažení úspěšnější.

Mezinárodní dohodě brání i skutečnost, že se v poslední době objevily pochybnosti o správnosti klimatologických dat i prognóz. Dokonce se přišlo i na falšování některých klimatických dat v rámci IPCC, sice jen velice okrajových, ale na poškození důvěry v IPCC to stačilo. Navíc to je pro řadu státníků dobrá záminka, proč dohodu o omezení emisí blokovat.

Teze IPCC, že je třeba zabránit vzestupu globální teploty o více než 2 °C oproti stavu na začátku průmyslové revoluce, je skutečně velmi kontroverzní – jednak vztah mezi emisemi CO2 do atmosféry a globální teplotou není znám přesně a s dostatečnou jistotu, ale také je otázka, zda splnění závazků nakonec nebude dražší, než jaké by byly škody, kdyby se závazek nesplnil. Tyto oprávněné pochyby rozebíráme v jiné části textu.