Kdo má tedy pravdu?

Postoje k přírodě jsou z velké míry dány výchovou, částečně vzděláním, prostředím které člověka obklopuje, ale jsou i částečně vrozené. Ovlivňuje je věk a také pohlaví, ženy jsou obecně více biocentrické, zatímco muži antropocentričtí, nebo ekocentričtí (vizEkologická etika).

Reálné chování lidstva jako celku má nejblíže k antropocentrické etice, jelikož většina naší činnosti vůči přírodě je vedena tak, abychom z ní měli my sami jako lidé prospěch. Lidé se často jako antropocentristy neoznačují, ale jejich reálné chování mu odpovídá. I šetrnost k přírodnímu prostředí je vnímána jako něco, co senámvyplatí a je v zájmunáslidí. Budeme to přece my, kdo budeme přírodní zdroje využívat a také zachovalou přírodu si přejeme proto, abychom měli kam jezdit na dovolenou.

Je ale pravdou, že biocentrický postroj a následně i postoj ekocentrický jsou na vzestupu. Je to proto, že rostoucí technologická úroveň společnosti ruku v ruce s antropocentrickým přístupem vede k velkým dopadům na přírodní sféru, což stále více lidí vnímá jako znechuceně.

Z výše uvedeného je patrné, že plná shoda v otázce zásahu člověka do klimatického systémunení reálná.Nejde totiž o souboj argumentů, po jejichž vyjasnění bude zřetelné, která strana sporu má pravdu. Jelikož lidstvo nemá vyjasněný žebříček hodnot a neexistuje společenská shoda na tom, co je hodnotou nejvyšší. K této shodě se nelze nijak dobrat, protože psychika každého z nás funguje jiným způsobem, tj. individuálně. Shodneme se snad jen na tom, že každý člověk by měl mít právo na vlastní žebříček hodnot. Shodneme se tedy na tom, že máme právo se neshodnout.

Nelze nařídit jednotlivým lidem, jaký žebříček hodnot je ten správný. Mámenekonečně mnoho postojů, ale jen jednu planetu, na jejímž obrazu se naše postoje a chování ve výsledku projevují.

A když k tomuto problému osobních postojů ještě připočteme nesčetné množství zájmových skupin, kterým v této otázce vyhovuje jistý typ politiky před jiným čistě z hlediska osobního prospěchu, je zřejmé, že jakákoliv politika v otázkách boje se změnami klimatu (tedy včetně žádné – bezzásahové politiky) bude v souladu s požadavkem jen části společnosti. A kdoví, jestli vůbec té větší části.

Otázka není zdaleka o tom, kdo má pravdu, jako spíš o tom, kdo bude více křičet, aby prosadil své zájmy. V demokratických společnostech snad mohou rozhodnout i volby, ale v nich obvykle hrají klíčovou roli jiné otázky než problém životního prostředí. A ruku na srdce, drtivá většina obyvatel Země nemá přístup ani ke zlomku informací a poznatků, které existují, ani schopnosti je zhodnotit. Těžko se tak může kvalifikovaně rozhodnout.